Tváří v tvář davu asi dvou set maminek a mladých žen na konferenci aktivní rodičovství v Brně jsem se snažil, ostatně jako vždy, podat stoprocentní výkon, ale brzy mi bylo jasné, že musím razanci svých vtipů a dalších souvislostí poněkud zmírnit. Zatímco jindy a jinde obvyklé ženské publikum přece jen reaguje, při vtipech se směje a při záměrných dramatických pomlkách chápavě rozšiřuje oči, tady většinou mlčelo. A tak jsem zmírnil intelektuální náročnost, začal používat spíše osvědčené historky o rozdílech mezi ženami a muži, a to hlavní poselství, o šanci žen změnit budoucnost tím, že budou rodit budoucí osvícené, sice sdělil, ale nebyl zklamán, že reakce nebyla žádná. Došlo mi totiž, že ony za to až tak nemůžou.
Dnes už víme, jak moc se ženě v těhotenství, ale i při porodu a poté, přestaví mozek, a také jak evoluce zařídila, aby se to, čemu říkáme pyšně racionalita, v ženě vždy v části menstruačního cyklu, ale především v těhotenství a při porodu, vypnula. Aby nepřekážela všem těm pro ženu přirozeným hormonálním procesům, které fungují u každého savce, a které se postarají o bezpečí porodu a zdraví potomka. Jinými slovy, jít na maminky s miminky či těhotné s nějakými intelektuálními výšinami je zbytečné a marné: ony nemůžou za to, že jim to mozek nebere.
Nemyslím to nijak pejorativně: je to prostě tak. Poselství (nikoliv o detailech předporodní a poporodní péči, ale o celkovém směřování), které se snažím předávat už nejméně patnáct let, je pro těhotné asi až příliš velké a nereálně zázračné, než aby mohlo být těmi, o které tu především jde, pochopeno (a poté dokonce prakticky uchopeno).
I zde jsem zmínil „kvočnovský syndrom“, ale marně: došlo mi, že dnešní mladé ženy v životě neviděly slepici, natož kvočnu s kuřátky, která klidně při obraně kuřátek zaútočí i na psa. Článek o tom, jak matkám roste mozek, to snad podává pochopitelnějším jazykem: Matka je tak připravována na nároky spojené s výchovou potomka. Získává k ní motivaci a nachází v ní uspokojení. Úspěchy při výchově její vazbu na dítě dále prohlubují. Substantia nigra a amygdala zpracovávají emoce a navozují pocity uspokojení. Podílejí se rovněž na pocitech strachu a úzkosti. U zvířecích matek (a u lidských po přirozeném, nepřerušovaném a tedy orgasmickém, pozn. aut.) se po porodu dramaticky zvýší odolnost ke stresu a otupí se přirozená bojácnost.
Teď je snad tedy jasné, že nejen u zvířecích matek. Hm. V Brně mi došlo, že než otěhotní, mají mladé ženy příliš práce s „hnízděním“ (tedy starosti se sehnáním partnera a vybavení hnízda, což je zvláště v přebytkové a konzumní současnosti daleko náročnější, než kdy předtím), a když otěhotní, zavládnou hormony a schopnost myslet je odsunuta na slepou kolej.
Jinými slovy, ženy, které v několika posledních generacích ztrácejí (nesnesitelně snadno, a to je to, co jim vytýkám, ne hormonální zaslepení) a některé už jakoby nadobro ztratily svou Ženskost, a tak už nedokáží (ani co se týká rození a starosti o potomstvo) vnímat a reagovat správně. Natiskl jsem šedesát letáčků s Desaterem dokonalého mateřství (v rámci prezentace jsem všechny body přečetl a doplnil řadou dalších nejnovějších informací a praktických zkušeností jiných žen) a informoval přítomné, kde jsou k vyzvednutí, ale když jsem šel po přestávce kolem, většina letáčků zůstala nevyzvednuta.
Nemůžou za to, protože (to pochopit) nemůžou. A právě tak jako teď už vím, že těhotné a maminky v Brně to, co jsem předložil, nemůžou ocenit, natož pochopit, už také automaticky předpokládám, že ani mé náhodné čtenářky nemohou (až na výjimky) ocenit a docenit záměrnou jemně provokující ironii, s jakou je tento blog flagelantsky a tragikomicky napsán a míněn.
Pokrok ve společnosti je vždy jen na několika statečných a vnímavých jedincích. Ona výjimka z Brna tohle pravidlo potvrdila, když mi hned ten večer napsala (a tak potěšila daleko víc, než tuší): „Ráda bych Vám poděkovala za dnešní přednášku o Nové době porodní, kterou jste měl v Brně v rámci konference Aktivní rodičovství. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se jí zúčastnit, a především, že existují lidé, jako jste Vy, kteří se snaží o prosazení respektování těhotenství a porodu nikoli jako medicínského problému, ale jako souhrnu geniálních přírodních jevů, které je v přirozených možnostech ženy a jejího dítěte zvládnout. Sama očekávám prvního potomka v únoru a nejenom, ale také díky Vám jsem čím dál šťastnější a pyšnější, že toto vše můžu prožít a čím dál víc se na samotný porod těším – a samozřejmě také na své miminko.“
Obávám se, že výjimečná zrníčka nebudou stačit na spuštění laviny pozitivních změn v našem porodnictví, a tak je (nejen) tento národ předem nasměrován ke kolapsu: budeme vymírat víc a houšť, a každá další generace (včetně přírody) bude poškozenější (jen tak mimochodem, než jsem si přečetl výše citovaný e-mail, měl jsem vtíravý pocit, že i české ženy, tak jako naftový průmysl a světové bankovnictví, už překročily bod návratu). Při vší úctě k organizátorkám: zúčastnil jsem se několika takovýchto konferencí (např. Přivádíme dítě na svět v roce 2001), ale po letech se ukázalo, že jen nadšení několika aktivních žen skutečné „ovoce“ změny nepřineslo. A právě z pasivní reakce maminek v Brně roku 2010 (a při vědomí probíhající kalijugy) usuzuji, že lépe už bylo.
Obávám se, že těch několik výjimečných žen už (po dvaceti letech po „sametu“ a deseti letech od doby, kdy jsem psal Novou dobu porodní) nebude stačit na upoutání pozornosti většiny, natož k praktickému vykročení správným směrem. Dav, ve kterém nikdo netuší, kterým směrem se vydat, se točí v bludném kruhu právě tak, jak se v něm točí celé české porodnictví, a bohužel i ty, který by to jediné mohly a měly změnit: české těhotné.
Takže už mi to mé donkichotství došlo: ony za to, v jistém smyslu slova, fakt nemůžou. O to hlubší lítost mne zachvacuje, protože ony sice nemůžou za to, jaké jsou (a jak jimi vládnou hormony), ale můžou za to, že se (až na výjimky) ani nepokoušejí pochopit, nebo dokonce, v zájmu zdraví a štěstí sebe a svých dětí, zvednout oči a pozornost od detailů k celku. Jejich děti totiž budou, až na výjimky, do života také uvedeny poněkud „poškozené“, a tak v další generaci velmi málo schopné zjistit, o co tady skutečně jde. A tiše o ochotně zamění Rolls Royce v těle za davového Trabanta na střeše.
Jde o to, že možná, zatímco ještě tahle generace mladých žen mohla a měla něco (a především svůj přístup k zázraku těhotenství) změnit, těm dalším budiž už jen odpuštěno: ony za to (předem) nemůžou.
